Jaroslav Kubera: homepage

Dobrá vlastnost občanů této republiky je, že se umíme vypořádat s každou situací

Muž s velkými zkušenostmi z denní praxe samosprávy i státní správy. V celé zemi populární primátor velkého města a zřejmě neznámější senátor. Člověk s úsměvem, neodmyslitelnou cigaretou a také s nadhledem a tolerancí. Od poloviny listopadu je Jaroslav Kubera druhým nejvyšším ústavním činitelem – předsedou Senátu Parlamentu České republiky.

Pane předsedo, jakou zkušenost jste získal jako starosta a později primátor statutárního města?
Základní zkušenost byla, že každý nápad musí doprovázet vyhodnocení jeho dopadů v několika směrech. Zastupitelům jsem často doporučoval, aby si spontánní návrh usnesení napsali raději na tabuli a přečetli si po sobě, co je to za hrůzu. Když je člověk v časovém stresu, tak většinou nevytvoří brilantní formulaci. Lepší je mít věci připravené. Druhá zkušenost je s ubýváním rozsahu samosprávy. Od roku 1994, kdy jsem se stal starostou, zhruba do roku 2000 převládaly ještě samosprávné agendy. Teď už se města a obce ocitly pod lavinou přeneseného výkonu státní správy. Vždycky jsem byl odpůrcem spojeného modelu.

Chybí nám okresní úřady?

Potvrzuje se, že ano, zatímco bez krajů, které přivedly na svět mimo jiné i místní kmotry, bychom se byli klidně obešli. Často říkám, že bohužel kraje nikdo do příští revoluce nezruší. Bez okresních úřadů nemají malé obce vůbec žádnou oporu. Odnášejí to obce třetího typu, protože stát nemá nikoho, na koho by agendy přenesl, tak to všechno valí na tato města. To, co teď řeknu, může vypadat byrokraticky: když už se máme smířit s existencí krajů, možná by stálo za to zřídit alespoň malé okresní úřady, které by v záležitostech státní správy malým obcím pomáhaly. Hrozí ovšem, že by vznikla zase nějaká monstra. Nikdo nejde do té agendy, v níž je spousta věcí, které by se daly zrušit nebo aspoň zjednodušit. Samozřejmě, každý model má nějaká úskalí. Když se například dá přílišná moc státní správě, zasahuje výrazně nad svoje kompetence. Typické je to u památkářů, ti dokonce určují, kam se bude dívat socha. Potěšil mě teď nápad jedné ministryně, která navrhuje přejít k oddělenému modelu, její představa je ale poněkud jiná než ta moje. Spočívá v tom, že stavební úřady a sociálka budou sedět na radnicích v pronajatých prostorách a jejich úředníci se stanou zaměstnanci ministerstva za ministerské platy. To samozřejmě povede k velkému rozčarování „samosprávných“ úředníků, kterých už je málo. Myslím, že tohle nevyjde. Máme jiný nápad: ať si organizace státu koupí ve městech brownfieldy, opraví je a udělají v nich svůj úřad.

Nenahrává těm byrokratickým tancům velký počet malých obcí?

Na rozdíl od Německa, kde se obce slučují minimálně do okresů, se pro něco obdobného u nás nikdy nenajde politická shoda. Nikdo si netroufne říci, že vysoký počet obcí je pro Českou republiku neúnosný. Je tady i zkušenost se střediskovými obcemi, která také nebyla úplně optimální. V budoucnu bude zřejmě přibývat vesnic, které splynou s městy, ale protože se nebudou chtít vzdát samosprávy, vzniknou městské obvody a části. Zároveň přibude měst, která budou chtít být statutární. Pro začátek by stačilo zjednodušit administrativu, protože i malá obec je schopná života, když se bude starat jenom o svůj vnitřní život. Zatím se na ni valí tisíce zbytečných povinností.

V místní politice teď převažují různá sdružení. Znamená to, že už vyšly politické strany z módy?

Netajím se tím, že mám raději tradiční politické strany než nově vzniklá hnutí. Politické strany si současný stav tak trochu způsobily samy. Nechovaly se často úplně správně, ztratily tím velkou část důvěry voličů. Objevila se tak příležitost pro různá uskupení, na jejichž programovou nepřehlednost voliči postupně přijdou. Vybavují se mi v této souvislosti volební billboardy v jednom sousedním městě. Člověku z toho až přechází zrak. Za chvíli nevíte, jestli je to sdružení za město krásnější, zdravější, levnější, pro občany to vytváří nutně zmatek. Většina z nás má ráda soupeře, o kterých víme, co od nich můžeme čekat. Platí to jak v místní, tak ve vrcholné politice. Na vesnici to zdánlivě není o politice. Teď už ve vesnických zastupitelstvech nejsou téměř žádné politické strany, převažují nezávislí. V zastupitelstvu bývá poměr hlasů mezi vládnoucím uskupením a opozicí těsný, mnohdy je to o jeden hlas. Trochu to teď přeženu: stačí, když se jedna paní špatně vyspí, přidá se k dosavadní opozici a vesnice nemá měsíc nebo dva starostu. Mezitím někdo jiný přejde k původnímu uskupení a pokračuje se...

... namítnu vám, že být na vesnici v zastupitelstvu není většinou žádná výhra!

Souhlasím, jen jsem upozornil na ten kolorit. Na druhou stranu, velká úcta! Starostky a starostové, kteří nemají žádný aparát, pro ty je byrokratický tajfun dvojnásobně zničující než pro větší města. Ta mají alespoň úředníky, kteří můžou s těmi agendami zápasit…

… a to nemluvíme o neuvolněných představitelích obcí.

Přesně tak. To jsou doslova mučedníci. Vnímal jsem před komunálními volbami velkou vlnu nezájmu o kandidaturu do zastupitelstva a nejenom v menších sídlech. Sami sebe jsme obklíčili kvůli jednomu zákonu, který se týkal premiéra. Ještě jsme dali vzniknout dalšímu dohledovému úřadu nad volbami, který na nic nedohlíží, protože je natolik slabý, že dosud ani nezkontroloval prezidentskou volbu, natož volby do Senátu. Vůbec zřizování nových úřadů a agentur je dobová specialita nejen v této zemi. Když je šéf takové instituce placený jako ministr, tak to je o ni velký zájem. Podobně o různé správní rady i komunální podniky, kam se uklízí opozice, aby byl od ní pokoj. V Teplicích jsme nikdy žádné takové trafiky neměli, jednali jsme podle hesla „podnikat a nepřekážet“. Představitelům malých sídel by se měly stavět pomníky. Od státu je drzost trápit je střetem zájmů. Zdůrazňuji slovo „stát“, to trápení nevychází od vlády. Žádný ministr není schopný obsáhnout sám agendu svého úřadu. Pomyslnou hydrou jsou ministerští úředníci na různých úrovních řízení, kteří potřebují zdůvodnit svoji nepostradatelnost. Vymýšlejí vyhlášky, to je jediná záruka, že jejich odbor zůstane zachovaný. Mohou ministra krásně ohlupovat tím, že na něho valí další a další návrhy novelizací a ten nešťastník je jen předkládá dál. Z toho pak je bezmála čtyřicet novel zákona o obcích. Kdybychom je teď všechny zrušili a nechali platit zákon číslo 397 z roku 1990, tak by se vůbec nic nestalo. Když slyším, že někdo zjednoduší stavební zákon, vstávají mi vlasy hrůzou, co z toho zase bude. To už říkali čtyřikrát a výsledek byl nakonec složitější než předtím.

Jaký je vůbec stav české legislativy? Odpovídá potřebám země?

Není možné, aby legislativa byla nekonečná. Novela střídá novelu, zákony jsou evidentně po legislativní stránce neskutečné paskvily. Legislativa je podle názoru odborníků v totálním rozvalu. Až mě to vedlo k tomu, že jsem předložil návrhy zákonů o zákazu zákazů a o regulaci regulací. Zákaz totiž představuje nejjednodušší řešení, a v současné době jich proto existuje tolik, že je jejich kontrola nemožná. Princip druhého ze zmíněných zákonů je postaven na tom, že za každý nový zákon budou další dva zrušeny. Říkám, že to píšeme jako pohádku Boženy Němcové a naivně si myslíme, že každé lidské konání postihneme zákonem. Dosahujeme opaku. Lidé ztrácí k zákonům úctu, když vidí, že je stejně nikdo nedodržuje. Vnímám nesmyslné tance kolem povoleného množství alkoholu před jízdou, tahanice kolem maximální rychlosti na dálnicích. Rychlost není hlavní příčinou nehod, chci prosazovat také to, aby městští strážníci neměli oprávnění měřit rychlost na silnicích. Z bodového systému se totiž stal výnosný byznys. Ničemu nepomohl, problém je v kvalitě autoškol. Všechny ty předpisy, snažící se jít do detailu, jsou typickým příkladem rčení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. To je výsledek touhy postihnout zákonem úplně vše. Zakážeme segwaye, přijdou koloběžky, zakážeme koloběžky, přijde pivní vláček, zakážeme kouření a máme nepořádek na chodnících. V zájmu korektnosti se bojíme ohradit proti diktátu menšin. To úplně popírá princip demokracie. Proto nemám rád referenda, protože rozdělují společnost.

Odpovídá rozpočtové určení daní potřebám obcí? Obešly by se bez dotací a půjček?

Můj styl vedení města je známý především téměř nulovým využíváním evropských dotací a vytvářením dlouhodobé finanční rezervy. Zásada teplické radnice je, že nejlépe vydělané peníze jsou ty, které se neutratí. Už před více než deseti roky jsem prosazoval u rozpočtového určení daní hledání možností, jak zvýšit přímé příjmy obcí. Například tím, že by daň z nemovitosti a různé místní poplatky byly nahrazeny daní z bydlení. A navíc – když stát obcím dostatečně nehradí náklady na výkon přenesené působnosti, neměl by na ně přenášet další povinnosti. Zadlužování není jen naše specialita. Bavili jsme se o jeho nástrahách teď například s maďarským premiérem – má velkou obavu ze situace, která nastane poté, co naše země přestanou být příjemci dotací z evropských fondů a budou jen čistými plátci do těchto fondů. Až lehkomyslně si municipality i instituce na takové dotace zvykly. Byl jsem v Teplicích vždy odpůrcem dotací, ve městě se tedy nerozdávalo, nebyli kmotři, radní nemohou dostat zakázku nebo koupit pozemek od města.

Nikdy jste se netajil výhradami k Evropské unii. Obstáli bychom mimo nadnárodní uskupení?

Mimo Unii je cesta jen do propasti! Ovšem vůbec to neznamená, že když přijde nějaký nesmysl, tak musím sklapnout paty a říkat: no, to je úžasný! Když takto obecně podlézáme, druhá strana získá dojem, že všechno, co dělá, je výborné. Kritický pohled není nic negativního. Je to známka toho, že přemýšlím, jestli je věc přínosná a jaká přinese rizika. Někde se pak ukáže, že rizika nad prospěchem převažují. Jsem kritický vůči tomu, jak Evropská unie teď funguje. Důležité je sehnat podporu jiných zemí i mimo visegrádskou čtyřku pro její reorganizaci. Základ dnešních problémů je Lisabonská smlouva, proti které nás tehdy v Senátu hlasovalo sedmnáct. Nejsem euroskeptik. Jen hlasitě mluvím o tom, že Česká republika se musí chovat jako sebevědomá země.

Proslul jste dovedností jednat s lidmi. Na čem ji zakládáte?

Nedávno mě Liberální institut označil za nejliberálnějšího senátora. Potěšilo mě to, ve skutečnosti jsem ale konzervativec, mám rád staré věci. Facebook a twitter považuji za úpadek osobní komunikace – světoví politici se snížili k tomu, že místo toho, aby se osobně sešli a v klidu si popovídali, vyměňují si tweety o 140 znacích. Netajím se tím, že nejsem na sociálních sítích ani je nesleduji. Považuji za jeden z velkých úspěchů, že jsem vyhrál volby bez facebooku. To je výborný nástroj na vyměňování receptů a fotek z dovolené, ale nemělo by to být politické médium, protože je strašně zneužitelné. Málokdo v informacích žije jako já. Jen žasnu, jak se zprávy mění, než projdou zpravodajskými servery, a sociální sítě pak jejich výpovědní hodnotu dorazí. Ve volební kampani jsem vždycky uspěl hlavně proto, že mi byla dána schopnost jednat s lidmi. Na rozdíl od některých kolegů, pro které je to utrpení a modlí se, aby už to skončilo, jsou pro mě volební kampaně zábava. Ta poslední byla úplně nejlepší. Byl jsem vybaven elektrickým kolem a obsáhl jsem tak relativně velký prostor ve městě. Komunikace s lidmi byla naprosto úžasná! Proto si nemyslím, že jednou budeme všechno vyřizovat na dálku z domova. Možná, že se to stane, že to usnadní některé agendy, jiné jsou však bez kontaktu s lidmi k ničemu. Zelektronizovaná hloupost zůstává hloupostí. Ano, sám jsem příznivcem veškeré techniky, ale s tím, že ona má sloužit mně, a ne já jí. To je to klíčové. Druhá věc je, že lidé si přejí osobní komunikaci. Ta potřeba je zřetelná třeba v sociálních službách. Víte, politika mě baví a současně mě štve rozdělená česká společnost. Chci přispět k tomu, aby se to změnilo. Když máte podporu a víte, že o vaše angažmá lidé stojí, jdete do toho.

Dialog s občany vás určitě hodně poznamenává.

Zajímavé je sdílet s nimi zkušenosti. Obdivuji pana starostu a poslance Rakušana, který si píše deník. Kdybych byl něco podobného dělal, vznikl by určitě román ze života. Neuvěřitelné lidské příběhy. Některé dopisy mám schované. Na druhou stranu k mému potěšení, když byla anketa, kolik dostali starostové anonymních, hanlivých nebo vyděračských dopisů, musím říct, že jestli byly dva za celou tu dobu, tak to bylo hodně. Dokonce, tím to nechci přivolávat, na mě nikdo nepodal ani jedno trestní oznámení. Lidé vždy věděli, že si od města nic nekoupím ani nebudu spekulovat s informacemi, které mám. Měl jsem zásadu: když jsem v politice, nebudu podnikat. Rozumím tomu, že když třeba má starostův syn stavební firmu, byl by rád, kdyby dostala ve vesnici zakázku. Jenže i kdyby byla ta firma nejlepší na světě, starostovi to nikdo neodpustí. Řeknou, že je to švindl, protože to hodil svému synovi. Ztráta samosprávy převálcovávané výkonem státní správy v přenesené působnosti mě moc mrzí, protože obecní zastupitelstva mají největší důvěru lidí právě proto, že jsou u nich blízko. Pravda je, že někteří starostové se stali poslanci a jaksi velmi brzy zapomněli, odkud pocházejí.

Je důležité zvládat nesouhlas?

Vycházím z kréda žít a nechat žít. Například s prezidentem velmi často nesouhlasím, skoro pořád, ale nikdo mě nedonutí, abych projevoval takovou tu nenávist až za hrob. A když řekne, že je venku hezky, tak abych tvrdil pravý opak. To prostě já nedám. Podobně považuji za absolutní základ všeho demokratického presumpci neviny. Souvisí to s tím, jak si nevážíme svobody.

Vědí lidé vůbec, co je svoboda?

Nevědí. Generace, která za ni musela bojovat, už tady není. Neplatí to jen v České republice, ale obecně. Chlubíme se tím, že vlastně od roku 1945 nebyla velká válka, místní války jsou bohužel neustále. Ale hlavně jsme v jiné situaci tím, že už lidé nemusejí bojovat o holé přežití. To, že jsou chudí, je pravda, ale ne tak jako v minulosti, kdy museli od svítání do soumraku bojovat o živobytí. O to už bojovat nemusíme a přestali jsme si toho vážit. Když svobodu máme, považujeme ji za samozřejmou. Pak ji pomalu ztrácíme, a až ji ztratíme, zjistíme, že jsme si toho ani nevšimli. Postupně se zvyšuje šmírování státu, nátlak různých menšin, mnozí lidé jsou už na rozpacích, co se ještě smí. Nad námi všemi se vznáší hrozba pokutománie, trend všechno do detailu popsat, zpřísnit a potrestat.

Co je hlavním posláním Senátu?

Obrana ústavy, demokracie a svobody. Dialog s prezidentem, premiérem, snaha zlepšit v očích veřejnosti svoji pozici. Těší mě zájem o cesty senátorů do volebních obvodů. To je jedna z možností, jak obnovit prestiž Senátu. Další je finanční, budovy Senátu vyžadují průběžnou údržbu, zaujímají velmi rozlehlý a historicky cenný areál. V neposlední řadě by měl mezi oběma komorami Parlamentu panovat větší soulad. Nemyslím politický, ten může být kontraproduktivní. Ale spíše vzájemné porozumění pro potřebu plánovat práci horní komory. Už máme projednané s předsedou Sněmovny, aby nám posílali v určitém souladu se svými kroky návrhy zákonů k projednání. Zefektivní to práci obou komor Parlamentu.

Co vzkážete svým kolegyním a kolegům, starostům a starostkám, do nového roku?

Česká společnost má nedostatek pokory a současně nedostatek sebevědomí. Češi jsou přitom neuvěřitelně šikovný národ. Z ničeho dokážeme vytěžit neuvěřitelně moc, jen se nám to neodráží na sebevědomí. Dobrá vlastnost občanů této republiky je, že se umíme vypořádat s každou situací. Díky humoru – a mně ho občas vyčítají – jsme tady přežili neskutečné věci. Nemít jej, tak tady možná nejsme. Humor je úžasný i schopnost ze všeho si utahovat. Připouštím, že Češi dokonce vědí, jak obelstít zákon, který ještě nespatřil světlo světa. Na jednu stranu je to negativní vlastnost, je však daná právě tím, že už dopředu většinou tuší, co to zase bude za hrůzu. Tak už si připravují předpolí, aby se s tím nějak vypořádali. Jsem přesvědčený o tom, že lidé v této zemi jsou úžasní a přežijí každou vládu, každý režim, prostě přes tuhle skutečnost nejede vlak! A jestliže jsou starostové a starostky ti lepší z lepších, tak to přežijí stoprocentně. Nemusejí čekat, jestli stát zkrotí svoje byrokratické choutky. Oni si to na něm vybojují i když ten boj je vysilující. Jsou mocní. Žijí na dotek s každodenním životem občanů. A ještě to klíčové: k naštvání člověk potřebuje úplně stejnou energii jako k dobré náladě. Tak není lepší mít dobrou náladu? S tou špatnou si stejně nepomůžeme.

A zachovat si zdravý rozum?

Zdravý rozum je už problém, já znám asi osm zdravých rozumů. Který z nich? Já bych řekl, že stačí rozum.

***

„Starostky a starostové, kteří nemají žádný aparát, pro ty je byrokratický tajfun dvojnásobně zničující než pro větší města. “

Jaroslav Kubera (*1947 Louny)

Studoval po maturitě matematiku na UJEP v Brně a zahraniční obchod na VŠE v Praze, studium nedokončil. Pracoval pak v podniku Sklo Union Teplice (1967– 1969), Elektrosvit Teplice (1969–1990). Byl tajemníkem Městského úřadu Teplice (1990–1994), poté se stal starostou (1994), primátorem (2001) Teplic (ve funkci do počátku listopadu 2018). Je senátorem za volební obvod Teplice, v Senátu PČR vedl dlouhodobě Ústavně-právní výbor. Byl místopředsedou Senátu PČR (listopad 2016–říjen 2018). V polovině listopadu 2018 byl zvolen v pořadí šestým předsedou Senátu Parlamentu České republiky.

„Mimo Unii je cesta jen do propasti! Ovšem vůbec to neznamená, že když přijde nějaký nesmysl, tak musím sklapnout paty a říkat: no, to je úžasný!“

„Vycházím z kréda žít a nechat žít. Například s prezidentem velmi často nesouhlasím, skoro pořád, ale nikdo mě nedonutí, abych projevoval takovou tu nenávist až za hrob.“

Veřejná správa

Vloženo: 9. 1. 2019
Ohodnotit: 1 | 2 | 3 | 4 | 5, hodnoceno: 412x, známka: 2.9