Jaroslav Kubera: homepage

Projev předsedy Senátu PČR Jaroslava Kubery na pietním aktu - Terezínská tryzna

Terezínská tryzna, Terezín, 19. května 2019

Vážení přeživší, vážení ústavní činitelé, Vaše excelence,

dovolte mi, abych vás všechny pozdravil na pietní vzpomínce tady, v Terezíně. Slovo Terezín má ve spojení s historií nacistické okupace Československa hned dvě kruté podoby – terezínské ghetto a Malou pevnost.

Do ghetta nacisté od listopadu 1941 do téměř úplného konce války nahnali 140 tisíc židovských vězňů – mužů, žen a dětí. 35 tisíc z nich tady zemřelo. 87 tisíc dalších bylo odesláno do Osvětimi ke „konečnému řešení“. Osvobození a konce hrůz se dočkal jen malý zlomek z nich. Zůstane trvalou a obdivuhodnou skutečností, že tito lidé zde, v terezínském ghettu, ve stínu smrti dokázali žít na vysoké kulturní úrovni – hrát divadlo, psát verše, skládat, malovat, snít své sny o budoucnosti.

Druhou tváří válečné terezínské reality je potom policejní věznice pražského gestapa v Malé pevnosti. Tou prošlo v letech okupace 32 tisíc vězňů. Tisíce z nich zemřely. Nacisté se krutě a bezohledně vypořádali s každým náznakem odporu, nesouhlasu a odboje.

Smutnou skutečností našich moderních dějin je, že v roce 1945 zde při otevření tohoto národního hřbitova hovořila bývalá vězeňkyně Malé pevnosti, dr. Milada Horáková. To, co nestihli nacisté, dokončili o pět let později komunisté. Kteří také tak nesnášeli jakýkoliv odpor, jiný názor, nesouhlas.

Stále častěji mívám pocit, že ještě nedávno tak krutě živé vzpomínky na to, co se tady v Terezíně odehrálo, dnes blednou stále rychleji. Hodnoty, na kterých jsme tento památník stavěli, jsou víc a víc relativizovány a vítězí lhostejnost k naší vlastní minulosti. Nejde jen o nezájem o historii a úctu k památce těch, kteří nám svými oběťmi umožnili žít náš dnešní svobodný a demokratický život. Jsme lhostejní k opětovnému nárůstu totalitního uvažování, ve kterém tak nepokrytě platí, „kdo není s námi, je proti nám a je potřeba ho umlčet“.

Vždyť totalita, nesnášenlivost k jiné rase, k jinému názoru může a má dnes zcela jinou podobu. Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus.

Jako předseda českého Senátu jsem rád, že šířící se lhostejnost, nebojím se říci apatie, nepatří k povaze myšlení a práce senátorek a senátorů. Senát již nejednou dokázal, že ač politicky různorodý, v kritických okamžicích boje o ústavnost, o právo říci pravdu a o odvaze zastat se těch, u kterých se to nenosí, dokáže jednotně reagovat.

Historie nám totiž dává tisíce důkazů, že lhostejnost, pasivita, mávnutí rukou a nezájem o věci veřejné tvoří podhoubí, ze kterých se rodí zprvu autoritativní, později, poznenáhlu, nenápadně, totalitní režimy. Je proto nutné, snad dnes víc než dřív, scházet se v památných dnech u památných míst, jako je tento hřbitov, a připomínat sobě, voličům, všem lidem, že svou vlastní minulost stále žijeme. Není to tak, že holocaust, nacismus, totalita a nenávist jsou mrtvé.

Stačí chvilka nepozornosti a ožijí.

Braňme se tomu. Dívejme se do budoucnosti, ale nezapomínejme, jak lehce lze překročit práh nesvobody.

Děkuji vám za pozornost…

 

Vloženo: 19. 5. 2019
Ohodnotit: 1 | 2 | 3 | 4 | 5, hodnoceno: 237x, známka: 2.7