Jaroslav Kubera: homepage

Projev předsedy Senátu PČR na 20. zasedání asociace evropských Senátů

Bikameralismus: přínos pro demokracii
13. -  15.června 2019, Paříž

Vážený pane předsedo, vážené dámy, vážení pánové,

senáty jsou čas od času terčem útoků, protože údajně zdržují legislativní proces. Přitom od samého počátku své existence ve 14. století slouží dvoukomorová parlamentní struktura k zajištění různorodosti. Tehdy se v Anglii rozdělil parlament na horní a dolní sněmovnu, aby tím byly reprezentovány různé sociální vrstvy, aby byly ve vzájemné souhře a bez potlačování jedné druhou vtaženy do politického systému. Během staletí se sice typy druhých komor proměnily, důraz na pestrou reprezentaci jim však zůstal společný. Ať už se jednalo o reprezentaci elit různého druhu a původu, států, regionů, profesních stavů, národnostních a jiných menšin. Druhé komory tak zvyšovaly pocit společenské sounáležitosti, neboť i díky nim bylo méně těch, kteří se mohli cítit vyloučení, případně oslyšení. 

Podle mého názoru je tak prvním pojítkem mezi bikameralismem a demokracií právě zrcadlení, či zachycování, společenské různorodosti. Platí to samozřejmě za předpokladu, že s demokracií různorodost a pestrost spojujeme. Najdeme totiž nemálo teorií demokracie, ale i politických uspořádání, které se sice odvolávají na lid, chápou jej však spíše jako abstraktní homogenní celek s jediným zájmem a jedinou vůlí. Zdá se mi, že ve francouzských dějinách takové pojetí nacházíme v jakobínské fázi Francouzské revoluce, v dějinách českých se s ním setkáváme po roce 1948. Oběma příkladům je společné to, že abstraktní lid obvykle sám za sebe nemluví, takže potřebuje nějakého mluvčího, který dobře ví, jaké má lid zájmy a potřeby. Někdy jsou takovým mluvčím jakobíni, jindy komunisté. Jedni i druzí byli ochotni jednotlivcům i celým početným skupinám vnucovat to, co je pro ně dobré, aniž by měli potřebu se jich ptát.

Stávající český Senát, ani jeho meziválečný československý předchůdce, nebyly založeny na nějakém zvláštním reprezentačním titulu. Dáno to bylo potřebou dosáhnout kompromisu na přijetí ústavy v letech 1919 až 1920 a pak znovu v roce 1992. Dvoukomorové uspořádání mělo řadu kritiků, kteří byli nakonec ochotni druhou komoru akceptovat, bude-li zcela demokratická, tj. volená občany na základě všeobecného a rovného volebního práva. Odmítnuta byla reprezentace profesních stavů i jiné náměty na pozměnění typu reprezentace.

Meziválečný československý Senát trpěl tím, že obě komory byly voleny stejným volebním systémem ve stejnou dobu, což přinášelo v zásadě stejné politické složení. Odbornou i občanskou veřejností byl proto kritizován jako komora nepřinášející jiné pohledy a nevstupující s tehdejší Poslaneckou sněmovnou do zásadnějších sporů. Umocněno to bylo přísnou stranickou disciplínou, která neumožňovala alespoň částečně odlišnou profilaci poslanců a senátorů, s níž se naopak v současnosti setkáváme poměrně často. To, že dnes poslanci strany A v Poslanecké sněmovně nějak hlasují, ještě stoprocentně neznamená, že tak budou hlasovat i senátoři téže strany. 

V roce 1992 byl na základě historické zkušenosti český Senát koncipován s tím, že není nejdůležitější, aby byl stejně silný jako Poslanecká sněmovna. Podstatnější je, aby byl politicky odlišný. Proto je volen jiným volebním systémem (většinovým oproti poměrnému), v jinou dobu, obměňuje se po třetinách každé dva roky, nelze jej rozpustit, odlišně je nastaven i práh pasivního volebního práva: 40 let oproti 21 letům v Poslanecké sněmovně. Výsledkem skutečně je, že obě komory mívají různé politické složení: může tu být stejná většina, ale je menší či větší než ve Sněmovně, anebo je tu většina odlišná. V Senátu se také objevují i nezávislí senátoři nebo senátoři z malých regionálních stran. Máme tak zkušenost jak se situací, kdy jediný senátorský klub kontroloval většinu senátorských mandátů, tak se situací, kdy ke složení většiny je třeba klubů tří. Je asi zřejmé, že se tyto odlišné podmínky různě promítají i do obsahu a kvality rozpravy.

Náš Senát nemá bezprostřední vliv na osud vlády. Díky tomu však senátní debaty bývají svobodnější: nemíváme tendenci vládu hanět jen proto, že je to vláda, ani ji z téhož důvodu chválit.

Demokracie bývá označována za vládu většiny respektující menšiny. Tomuto účelu slouží druhé parlamentní komory obecně, platí to i o českém Senátu. Zásadní rozhodnutí v našem ústavním systému, tj. ústavní a volební zákony nebo mezinárodní smlouvy, vyžadují souhlas obou komor. Nestačí tedy většina odvozená od jediných voleb, voleb třeba ovlivněných jediným silným rozčilením voličů, které pomine, avšak držitelé moci zůstanou. Pro taková rozhodnutí je třeba dvojí většiny, jež je výsledkem jedněch voleb sněmovních a nejméně dvojích senátních. Taková většina je nenahodilá a nasvědčuje tomu, že přijaté rozhodnutí bude stabilní.

Avšak i tam, kde Poslanecká sněmovna může Senát přehlasovat, tzn. v běžném zákonodárném procesu, považuji bikameralismus za příspěvek ke kvalitě české demokracie. Pokud ovšem za součást demokracie nepovažujeme rozhodnutí ledajaké, nýbrž promyšlené. Poslanecká sněmovna určitě může prosadit svou vůli, avšak zapojení Senátu vytváří prostor pro nové zvážení věci, zohlednění jiných úhlů pohledu, aktivizaci adresátů zákona, anebo jen pro prosté vychladnutí horkých hlav. V tomto ohledu Senát zapadá do kategorie komor revizních, komor reflexe či druhého pohledu, které pracují s lidskou omylností, a proto přispívají k tomu, aby mohl být omyl odhalen a odstraněn ještě v procesu vzniku rozhodnutí. 

Určitě neplatí, že kvalita demokracie je úměrná struktuře parlamentu. Každopádně si však myslím, že dvoukomorová struktura parlamentu s promyšlenou součinností komor demokracii upevňuje a posiluje. V Československu byl ostatně po 2. světové válce posun k nedemokratickým poměrům symbolizován opuštěním bikameralismu a ústavního soudnictví. Pro nás to je mementem.  
           


 
 

Vloženo: 15. 6. 2019
Ohodnotit: 1 | 2 | 3 | 4 | 5, hodnoceno: 74x, známka: 2.9